únorová viróza
Zase jsem nemocná. Na sociální síti mi vyskočilo, že tomu bylo i přesně touhle dobou před rokem. Únor nemám ráda, ale on za to chudák nemůže. Když už pomalu očekávám první sněženky, sluníčko a ptáky, začne zase sněžit. Nevadí, dle pořekadla únor bílý, pole sílí..
Tentokrát nás to skolilo všechny. V pořadí malej, velkej, já. Nevím, kdo z nás to nese nejhůř, ale všichni tři jsme šli k doktorovi, což je úkaz krajní nouze.
Poprvé v životě jsem si vzala paragraf a bylo trochu komické, že jsem vlastně nevěděla co s ním mám dělat.
Každopádně kromě posmrkaných kapesníků, šílené útraty v lékárně, bolesti a horečky nám naše těla asi chtěla říct, že jsme si měli opravdu KONCEČNĚ odpočinout. Díky bohu za bylinky.
Souzním s tím, že naše záměry tvoří realitu a věděla jsem, že již nějaký čas jsem na pokraji vyčerpání. Ale pořád to šlo. Pořád jsem to zvládala, lítala kolem dítěte, šup do práce, šup připravit koncert a šup šup domácnost, všechny to známe.
No a najednou žádné šup a žádné do práce. Postel a plazení se do kuchyně, kde jsem k vaření čaje musela použít židli.
no ale každé mínus má své plus.
Po dlouhé doma jsme hezky všichni doma, pečujeme o sebe, ležíme v posteli, pouštíme si a čteme pohádky a neděláme nic navíc.
Tělo si řeklo. Co říkají vaše těla?
Poslouchejte je včas, ať jste zdraví a virózy a spol. vás neskolí.